Den
před závodem
„Berry, neflákej se!“ „Super, to je ono!“
„Co zas děláš? Jdi vpřed!“ Vracíme se domů z hodinového výběhu. Mě bolí
hlasivky, Bady zažívá po odepnutí z rozdvojky stav bez tíže, zbavil se
závaží. Zevl nám dal dnes oběma zabrat. Zítra to bude parádní ostuda.
Závod (26. března 2016)
Před pár minutami očichávali každý trs
trávy, bez zájmu o okolí rejdili čumáky sem, tam. Teď sedí proti sobě a
štěkají. Bady, Berry, dva salašníci, co sem přijeli prohnat a chytit
beránka, a s nimi desítky dalších psů. Hecují to! Jako chorál těsně před
bitvou nese se pláckem na okraji Říčan jejich dokonale sladěná melodie.
S nevěřícím výrazem sleduji tu neskutečnou a naprosto bezprostřední
atmosféru. Rivalita vyplavující endorfiny, tok čisté radosti, jenž se nikdo
z lidí neodváží přerušit. Canicrossový závod Hon na beránka pro náš
tým právě začíná.
S odstupy patnácti vteřin doslova vlítávají
na čtyřkilometrovou trasu psovodi. Pája mezi nimi. Srdcař Bady táhne už od
startu, přání paničky mu je motorem. Berry smutně kouká, chce tam být
s nimi, chce se na těch zabahněných cestách rvát po boku svého táty o
umístění, musí ale počkat! Nervózně sleduji časomíru. První týmy se vrací.
Koukám do dáli. Támhle jsou! Čip v cílové bráně. 20 minut 21 vteřin!
Udýchané je vítáme.
Pája s Badym na trase Beránka, foto diváci u trasy
O hodinu později se ve štrůdlu další várky
závodníků suneme ke startovní čáře já s Berrym. Parťák nahodil neutrální
výraz, ten, co má na několika fotkách, kde mu ještě není ani rok. Lidé je
tenkrát komentovali přívlastky „naštvané“ nebo „drsné štěňátko“. Těžko říct, co
se mu honí v jeho malé hlavě za velké myšlenky. Oproti Badymu je osobností
s vlastními nezlomnými názory. Co nechce on, to se dělat nebude. Má
bleskové rozhodovací schopnosti napojené přímo na centrum nálad. Bez jediného
varování dokáže zastavit v prudkém seběhu, z pádící rychlosti na nulu
během dvaceti centimetrů, i kdyby si měl poškrábat tlapky. Najednou ho prostě
napadne, že by chtěl dělat něco úplně jiného. Mohu jen tajně doufat, že dnes to
bude běh.
Začátek vypadá trochu krkolomně, Berry to
stačí příliš stranou, ale rychle se srovnává a sviští vpřed. Nestačím se divit.
Táhne, a přesto, že patří v kategorii psů nad 15 kg mezi menší, jeho tah
znatelně cítím. Podél plotu se dostáváme do lesa a v mírném stoupání
předbíháme tým, který startoval před námi. Další chytáme záhy. To už se blíží
offroad úsek, kde to bude Berryho zaručeně bavit, vždyť popadané větve, klestí
a všelijaké další přírodní překážky má při našich společných procházkách
nejradši. Drtíme tuto část vedoucí mimo cesty bez výrazného zpomalení a
dostáváme se k sešupu k potoku.
„Pozóóóór!“ křičím na svého parťáka
v ostré pravotočivé zatáčce pod svahem. Ten si s vysmátým výrazem
vychutnává další offroad vložku, tentokrát však neoficiální. Vyletěl skrz nataženou pásku z trasy rovnou do křoví. Karambol, jenž by kdekoho
rozhodil, dodává tomuhle šílenci psychickou vzpruhu. Vylézá zpět, oklepává se
(touhle metodou léčí úplně všechno) a valíme dál.
Cesty začínají být táhlé. Vůbec si
nedokáži představit, kolik nám zbývá do cíle. Škoda, že jsem si trasu před
startem neprošel, mohl bych nyní lépe pracovat s tempem. Canicross se má
ale běžet na doraz a vzhledem k tomu, že sotva dýchám, běžím asi dobře :-)
Zato Berry lehce upadá do spořícího módu. Nevím, co s ním. Na slovní
povzbuzování nemám v anaerobním pásmu dostatek kyslíku. Naštěstí to za mě
vyřeší u trasy sedící fotograf a okolo něj stojících několik diváků. „Aha,
tohle asi nebude trénink, ale nějaké vzrůšo.“ Stačí letmý pohled parťáka na publikum
a letím v tahu po známém úseku kopírujícím úvodních pět set metrů závodu
k cíli.
Cílová brána závodu, foto Roman Franěk
Ještě chvilku vydržet bolest. Od čipové
brány k nám již doléhá parádní atmosféra, kterou zde pořádající Nučická
smečka dokázala vytvořit. Pro mě i Berryho vzpruha. Dolujeme ze sebe poslední
zbytky energie k nasazení úsměvů :-) 17 minut a 1 vteřina, kousek za
polovinou, daleko za prvním, ale naplněni radostí ze společného intenzivního
zážitku.
A
jede se domů
Auto uhání krajinou východního okraje
Prahy. Pája nás veze domů. Kluci spokojeně spí na zadní sedačce stočení do
klubíček a já v předu přemýšlím, kde sehnat kompars diváků a fotografů,
aby Berryho bavilo i tréninkové běhání. Za okny je jaro, zítra budou
Velikonoce. Sluncem ozářená pole křižují zajíci, ale ani jeden beránek.
Odkaz na výsledky: STOPNITO
Odkaz na stránky organizátorů: NUČICKÁ SMEČKA
Odkaz na reportáž Terezy Dvořáčkové: Říčanský beránek prověřil formu hned na začátku sezóny
Ilustrační týmové foto
Ilustrační týmové foto
Ilustrační týmové foto
Žádné komentáře:
Okomentovat