O mně

Moje fotka
„Na počátku byl Bad Boy, pes, jenž mrknul na svého páníčka válejícího se na gauči u televize. Ten dojat prosebným výrazem čtyřnohého tvora, vypnul rozkoukané můví a jal se ho venčit.“ Takto legendárně začíná historie běžecké sekce Bad Boy Teamu :-) Tenhle blog je i o bězích bez psů, za všemi dosaženými cíli v závodech jsou ale oni, mí sparing partneři Bady (Bad Boy) a Berry věrně mě doprovázející při výletech a tréninkových kilometrech, často v počasí, že bys psa ven nevyhnal.

úterý 7. června 2016

Pyšelský kopeček – Berry na startovce s veterináři

17. dubna 2016

„Upozorňujeme, že vlaková zastávka Pyšely je od obce vzdálená 3 km. Je lepší vystoupit v Senohrabech a do Pyšel dojet autobusem,“ poslali organizátoři v informačním e-mailu pár dní před závodem. Pro někoho důležitá zpráva, pro nás vzkaz mezi řádky. Berry spokojeně pobíhá po cestě. Tu prudce změní směr, tu nečekaně zrychlí. Endorfiny vplouvají střemhlav do mozku, v pestrobarevných plavkách a koupacích čepicích, jako v animáku Byl jednou jeden… život. „Chytil rapla,“ říkáme o něm pokaždé, když spustí stavidla tohoto veselého aquaparku. Procházka z pyšelské zastávky zabrala, příjemná nálada mu určitě vydrží i na trase.

Zázemí Pyšelského kopečku není těžké najít, směřují k němu z několika parkovišť všichni, kdo nechtějí trávit neděli válením se doma a mají chuť si dát do těla. Přicházíme v době konání dětského závodu. Skoro celý okruh nejmladších závodníků lze přehlédnout od startu. Po rychlé prezenci (bez front, pomocí přihlášek s QR kódy) tu chvíli postávám a vychutnávám si napětí ve skupince povzbuzujících rodičů. Mladí běžci do toho dávají vše. Svojí odhodlaností tuhle malou, přátelskou akci uprostřed posázavských lesů pasují na roveň mezinárodního atletického boje na olympiádě. Je radost to sledovat. Kdo ví, možná tu někdo z nich najde v sobě skrytý talent.


Berry zachycen fotografkou Lívií Dvorskou během toho, co se připravuji v šatně

„Koukám, že už máte splněno,“ zdravím Petra Dvořáka, dvojnásobného mistra českého dogtrekkingu z let 2013 a 2014 a ukazuji na medaili na krku jeho syna, jednoho z vítězů kategorie mladých. Probíráme spolu proběhlé a nadcházející stovkové akce a během toho se v šatně připravujeme na půlmaratón, nejdelší distanci, kterou si tu lze užít. Berry zatím poslušně čeká uvázán venku kousek od Petrova beaucerona Erose. Ještě připevnit startovní číslo a jde se na to!


Na startovní čísle nechybí jméno závodníka, psa ani název týmu :-)

Nejprve vyrážejí ti, co se chystají poměřit síly na jednom okruhu, minutu po nich my. Berry okamžitě vystřelí vpřed, až to se mnou na druhém konci vodítka škubne. Povolit karabina, sbírám svého parťáka v sousední vesnici. V nahuštěném poli jej musím neustále korigovat, aby se nepřipletl před tlamu větších kolegů. Připadám si, jako majitel bistra škrtající z jídeláku položku „pejsek tří barev, rýže“. Naštěstí se brzy prosmýkneme skrz dav na třetí pozici. Před námi Petr Dvořák, kdesi daleko na špici v nedostižném úniku „start – cíl“ Vláďa Šáfr, borec z TJ Sokol Maxičky, a kolem spousta místa k pořádnému vyřádění se.


Start, canicross 21 km, Berry ztracen za velkými psy :-) Foto Lívia Dvorská

Na okruh se napojujeme až nad obcí. Uf, nebudeme v polovině probíhat cílovou bránou, čímž mi odpadá vysvětlování parťákovi, proč někteří končí a my musíme makat dál. Trasa vede nejprve lesem, poté přes svažité louky kolem vísky Dubiny a opět do lesa. Lehce zablácené cesty dělají z akce parádní kros. Dostávám se do stavu, kterými se tyhle kratší závody liší od stovek. Postupně se oprošťuji od okolí, místo zajímavostí a výhledů sleduji pouze terén, cesta pode mnou ubíhá čím dál tím rychleji a já letím za Berrym. Nemám pro to slova, celý ten pocit proudí z pohybu, z běhu přírodou, ze sladění se psem. Vytrhává mě z toho až víska Mokřany.

„To už jsou Pyšely?“ ptám se u občerstvovačky.
„Kdepak, tam vám zbývá ještě šest kilometrů.“
 Trochu mě to mate, jídlo a pití mělo být až v polovině. Později se to vysvětlí. Touto bonusovou oázou se rozhodli mimo organizaci povzbudit závodníky zdejší obyvatelé. Společně s hasiči stojícími na místech, kde je snadné zabloudit, dodali tomuto podniku další příjemný rozměr. Paní mi navíc sděluje vzdálenost do Pyšel tak mile, že bych nečekal ani nejdrsnější úsek trasy – okolí samoty Gabrhele. Cesta padá k potoku a prudkým svahem stoupá lesem a loukou do závěrečného kopce, podle nějž nese jméno celý závod. Visím dvacet metrů za Petrem a sotva popadám dech. „Tohle je hodně drsný canicross,“ baví se mezi sebou holky, které dobíháme u barokní Loretánské kaple. To už se ale okruh opravdu blíží ke konci. Oni sbíhají k cíli, my to stačíme kolem oficiální občerstvovačky do druhé poloviny. Závidím jim.


Oficiální občerstvovačka, foto Lívia Dvorská

Berry vesele běží dál. Má rád společnost, má rád lidi. Neřeší ani velkou koncentraci veterinárních lékařů a asistentů na trati. Pyšelský kopeček je jejich neoficiálním mistrovstvím. Přitom právě on by měl nárok na stažení ocasu a krčení se v rohu v zázemí. Bylo to minulý rok, kdy si prošel kvůli dědičným problémům dlouhými vyšetřeními na různých klinikách. Malé štěně a páníčkové ho nechávali v cizím prostředí, odtrženého od místa, které považuje za svůj domov, odtrženého od svého táty, nejlepšího psího kámoše. „Bude vás omezovat. Darujte ho někomu na zahradu, pořiďte si pro své aktivity nového,“ radili nám. Jenže udělejte to někomu, kdo má ve výrazu takovou chuť do života, že ji dokáže přenést na všechny ve svém okolí. Teď to tady z něj doslova vyzařuje. Nemusí smutně vyhlížet přes plot, jestli někdo zabloudí do jeho ulice, může si naplno vychutnat pořádnou společnost. Tohle je jeho sportovní příběh!

Důvěrně známými místy z prvního kola se dostáváme na punkovou občerstovačku u Mokřan. Mezitím, co parťák vylemtá půlku misky s vodou a s mokrou tlamou se hekticky začne hlásit o podrbání u celého místního osazenstva, do sebe kopu pití, trochu jídla a také se ptám na čas. Pod dvě hodiny to dáme! Petr Dvořák s Erosem natahují čím dál tím víc svůj náskok a při seběhu k samotě Gabrhele je vidím naposled. Ušetřili síly do závěrečného úseku. Kopeček před Pyšely vysoko převyšuje v mé hlavě Everest. Chybí opravdu kousek, abych si na jeho svahu rozbalil základní tábor. Berry se na mě několikrát otáčí. Tentokrát jsem kotva já. To už se ale objevuje Loreta a asfaltový seběh do obce. Oficiální občerstvovačku probíháme. Teď už nemá smysl se zdržovat. První domy, blížící se hukot. A je to tady. Cílová brána! 21 km v čase 1 hodina 53 minut a 3. místo na pořádně prostorné bedně, kam si budeme moct stoupnout s Berrym vedle sebe.


S Berrym společně na bedně :-) Foto Lívia Dvorská

Po sprše a jídle z místního stánku ještě pokec s přáteli dogtrekaři Petrem Dvořákem, Honzou a Janou Pačesovými a pak už míříme zpátky na vlak. Pyšely necháváme za sebou a s nimi i celou tuhle vyvedenou dubnovou neděli. Berry vrtíce ocasem očuchávám stromy v lese. V obličeji úsměv. Jsem na něj dnes hrdý!

Odkaz na stránky závodu ZDE

Odkaz na výsledky všech kategorií ZDE



Berry doma s diplomem a medailí

Žádné komentáře:

Okomentovat