O mně

Moje fotka
„Na počátku byl Bad Boy, pes, jenž mrknul na svého páníčka válejícího se na gauči u televize. Ten dojat prosebným výrazem čtyřnohého tvora, vypnul rozkoukané můví a jal se ho venčit.“ Takto legendárně začíná historie běžecké sekce Bad Boy Teamu :-) Tenhle blog je i o bězích bez psů, za všemi dosaženými cíli v závodech jsou ale oni, mí sparing partneři Bady (Bad Boy) a Berry věrně mě doprovázející při výletech a tréninkových kilometrech, často v počasí, že bys psa ven nevyhnal.

čtvrtek 2. února 2017

Nebíčko do papulek na Štefánik trailu 2016

Srbsko, 6. listopadu 1915
 „Musíme jít!“ překřikuje praskot ohně mechanik Bourdon.
Ještě chvíli sleduje Štefánik v plamenech mizející letadlo. S minimem náhradních dílů nešlo opravit, s minimem dopravních prostředků nešlo odvézt, do rukou nepřátel se však nesmí dostat. Z horských průsmyků k nim doléhá střelba z kulometů. Hrůzostrašný umíráček tlačící před sebou vlnu vojáků a civilistů. Běda tomu, kdo jeho strojově monotónní tón zaslechne zblízka. Desítky roztrhaných těl během okamžiku a s nimi i sny o nezávislosti několika evropských národů. Ne, on si ten svůj československý rozprášit nenechá! Převálcováni trojnásobnou přesilou tentokrát prohráli a nezbývá než utíkat. Dostat se do bezpečí! Dostat se k Jadranu! Jedině tak může nastat odveta.


Start s nezapomenutelnou atmosférou

9. června 2016, Malé Karpaty, Slovensko

Z červnové podvečerní krajiny východně od Senice zvedá se hora Bradlo. Jako ve včelím úlu hemží se to dnes na jejím vrcholu. Jen místo bzučivého hmyzu sjeli se sem nadšenci do ultratrailu z celého Slovenska a okolních zemí. Navnaděni touhou proběhnout se po lesních stezkách, potkat se s přáteli, utrhnout pro sebe nějaké to umístění, ale také symbolicky prožít více než sto let starý srbský příběh odvahy a nezlomnosti lidské vůle. Právě zde, kousek od kamenné mohyly Milana Rastislava Štefánika a na dohled od jeho rodných Košárisk, odstartuje třetí ročník Štefánik trailu se 144 km dlouhou trasou po Štefánikově magistrále přes Malé Karpaty a Devín až na nábřeží Dunaje do centra Bratislavy.



144,2 km, + 5 330 m, - 5 680 m

U stolku s registracemi dostávám startovní číslo 222. Lehce prominentní, ale opravdu v tom nemám prsty :-) Stranou na trávníku si vychutnávám doma připravený těstovinový salát s kuřecím masem a poslouchám Martina Urbaníka, otce celé téhle akce, do mikrofonu podrobně opakujícího pravidla z webových stránek a zmiňujícího záslužný charitativní rozměr závodu. Mezitím se stihnu i převléknout do běžeckého, připravit batoh a vše momentálně nepotřebné předat k převozu do cíle. Drop bag kancelář je rozdělená do několika sekcí. Pokud máte zájem, rozvezou vám věci také na čtyři vybrané občerstvovačky. Stačí předat balíček k ceduli s konkrétní destinací. Vzhledem k nadstandardní podpoře ze strany organizátorů a pozitivní předpovědi počasí se nechci touto logistikou příliš zaobírat, volím tedy jen cílovou Bratislavu. Potkávám zde ale lidi řešící třeba i převoz tužkových baterek nebo čokoládové tyčinky. Inu, asi nejsem zatím takový profík :-)



Prominentní startovní číslo 222 :-)

Kávička na blízké chatě a jde se na start. V 19 h se dává za obrovského aplausu přihlížejících všech 156 účastníků do pohybu a ze mě opadá tradiční předzávodní stres. Teď už můžu hodit starosti všedního dne za hlavu, teď už jsem konečně zase na trase. Začátek je vymyšlený velmi kulišácky, úzká pěšinka vysokou travou po sjezdovce nahoru. Stoupáme vycházkovým tempem v barevném hadu na její vrchol, nikdo to nechce přepálit, a tak na první pohled nic nenasvědčuje tomu, že bychom ukrajovali první minuty extrémní akce.
„Takhle ten autobus zítra večer z Bratislavy nestihnu,“ rozesměje dav kolem sebe závodník, se kterým jsem dorazil na start před dvěma hodinami z nedaleké Jablonice (říkejme mu dále v textu Spolucestující).

Před Štefánikovou mohylou ještě otočka ve špalíru tleskajících diváků a závod se naplno rozjíždí v tříkilometrovém sešupu do Brezové. Městem probíhám v druhé polovině již značně nataženého pole. Také zde stojí hloučky lidí, přátelé a rodinní příslušníci některých z běžců, přesto nemají problém povzbudit i nás ostatní. Jakési dítě ke mně dokonce natahuje ruku a plácá si se mnou. Je těžké v téhle úžasné atmosféře nepřepálit tempo. Za poslední ulicí necháváme startovní humbuk definitivně za sebou a mizíme pod korunami stromů malokarpatského lesa. Tady už jsme jen my a příroda. Více než hodinu v temném hvozdu střídá návštěva horského hřbitova, jako když si uspořádáte doma filmový večer a po Záhadě Blair Witch pustíte Drákulu. Červená turistická značka prochází skrz areál přímo mezi náhrobky. První občerstvovačka v Dobré Vodě, 15 km za mnou. Trochu jídla, trochu pití, ale raději se nerozsedět, čas letí, do cíle daleko a tohle určitě nebude 30 dní dlouhá noc.


Astronomický úkaz v malokarpatské noci


„Zaplivaná špeluňka,“ nadává Bourdon nad hemžícími se šváby v rohu místnosti.
„Aspoň nějaká střecha nad hlavou,“ oponuje tichým, unaveným hlasem Štefánik.
Leží na tvrdém, rozvrzaném kavalci, po pěti dnech uvnitř místnosti a ne pod širým nebem. Aleksandrovac, Brus, Barbatovac, Kuršumlja, Stankov, Banja a teď tahle krčma v Dubnici. Nejprve okradeni o povoz a zavazadla, pak nekonečná pěší túra nevlídným, listopadovým Srbskem, zasněžené pohoří Željin, tvrdá přestřelka s bandity a do toho celou dobu strach, aby nepadli do zajetí nepřátel. Zraněný a vyčerpaný, při každém pohybu cítí bolest. Je mu zle! Už delší dobu do sebe nedostal žádné jídlo. Zítra bude ale hůř, zítra bude zvracet krev.


Za Dolnou Rakovou mě přepadá spánek. To teda brzy! Ještě nejsem na cestě ani pět hodin, ještě za sebou nemám ani třicet kilometrů. Dlouhá cesta vlakem na Slovensko mě poznamenala. S klížícími se očními víčky proklínám paní u přepážky v Praze, která mi prodala místenku do oddělení pro maminky s dětmi. Než mi došlo, že ten vysmátý modrý slon nalepený přes půl stěny vagónu nějak souvisí s pobíháním malých skrčků mezi sedačkami, a že ty hrací plochy místo stolků nejsou pro ukrácení času seniorů, nebyl čas si přesednout jinam, protože náš baby expres dorazil do Břeclavi. Z ní pak následovala jen krátká popojíždění do Kút, Jablonice a Brezové, plánovaný denní restart organismu se tedy nekonal. Do toho o sobě dává vědět žaludek. Tolikrát jsem již tyhle krize zažil, abych věděl, že stačí zatnout zuby, chvíli vydržet a pominou, přesto mysl panikaří. Za spřádání divokých scénářů o tom, jak odstupuji z akce na samém jejím začátku, za tupého sledování kroků spoluzávodníků ve svitu čelovky přede mnou a s dvacetikilovým kamenem na dně žaludku vystoupám až na Záruby (767,4 m n. m.), nejvyšší horu Malých Karpat.






Malokarpatský hřeben před vodní nádrží Buková, autor všech tří fotek Peter Verček

Jen chvíli stačí být na Štefánik trailu, aby vám došlo, že funguje jako dobře namazaný stroj. Je to viditelné na všem. Kromě do detailů propracovaného plánu a silných sponzorů za to může především obrovské množství dobrovolníků. Na trase není například žádná samokontrola, kde byste si fixem nebo kleštičkami označovali karty, všechny kontroly jsou živé. Jen v prostoru cca 1,5 km od Zárub po Ostrý kámeň je takových checkpointů několik a na nich osazenstvo v počtu, jaký nemá mnohý jiný organizátor na pokrytí celé akce. Hřebenová pěšinka se tu mění v rozeklané skalky a čistě pro přehled, že jsem ve zdraví prošel, si mé startovní číslo postupně zapisuje několik lidí. K tomu na vše dohlíží tým zdravotníků. Jsem jak v Jiříkově vidění. Tady uklouznout, tak už mají dávno v papírech dohledané, kam dopadnu, a přistaví mi trampolínu :-) Bezpečnost účastníků považuji za důležitou, přiznám se ale, že mě zaplavují smíšené pocity. Není to již hnané do extrému? Za ruku by mě tu při karambolu nikdo nechytl, přesto, nevytrácí se z toho taková ta výchovná složka ultratrailu navádějící účastníka podvědomě k tomu, aby se dokázal postarat sám o sebe, aby vlastním rozumem zhodnotil, kde se má jak pohybovat? Nevzdaluje se to příliš Štefánikovu příběhu? I přes rozpačité vnitřní otázky se tu však dokonale probouzím, užívám si zajímavý terén, zdravím všechny dobré duše, které tu kvůli nám tráví noc.

„Ještě čtyři kilometry a dostanete nebíčko do papulek!“ vykřikuje vesele jeden z dobrovolníků do malokarpatské noci.
Prskám smíchy a málem z jeho hlášky ztrácím koordinaci :-)
Pekelný seběh s kamenem poskakujícím v žaludku a už mě vítá bouřlivý potlesk na občerstvovačce u vodní nádrže Buková. Sedám si na lavici ve stanu. Okamžitě mě obklopí dvě z pomocnic obsluhující tuto oázu. Přes protest, že to zvládnu sám, mi berou lahev a doplňují vodou. Kouknu na stoly, které se doslova prohýbají pod hromadou jídla. Týpek na Zárubech nelhal, tohle je hotové nebe! Chci se zvednout, ale holky mi hned začnou nosit vše, o co si řeknu. Chleba s pomazánkou, trochu ovoce, horký čaj. Místo je natřískané závodníky, přesto tu není nikdo, kdo by nebyl obskakován jako já.




Příprava občerstvovačky u vodní nádrže Buková, závodníci sem doběhnou za tmy.
autor obou fotek: mksdelly

Nebíčko se mi rozplývá na jazyku, cítím přísun nové energie. Jenže ejhle! Žaludek vystavuje razantní stopku. Proti dobrotám posílá směrem nahoru pořádnou dávku nechutenství. Tohle nevypadá dobře! Nechci kazit ostatním odpočinek a nechci riskovat, že mi zdravotníci nedovolí pokračovat kvůli malichernosti. Rychle balím, přidušeným hlasem děkuji za pohoštění a vyrážím do tmy. Ujdu dvě stě metrů, když v tom se to stane. Stávám se svědkem úkazu mimo jakékoliv poučky astronomických publikací. Na okraji lesů, kdesi na Slovensku, v jednu hodinu ráno, obklopen vším vesmírem, do jehož tajů snaží se lidstvo odpradávna proniknout, svítím čelovkou do nízkého porostu. „Ty vole, nebe spadlo na zem!“ Jediné, na co se zmůžu. Chvíli tajím dech, pak přece jen zapojuji rozum a blíže to zkoumám. Trocha hvězdiček, nějaká planeta, není to všechno. Polovina nebíčka venku, polovina energie stále uvnitř, to bych mohl na další občerstvovačku dotáhnout.

Než se dostanu zpět na hřeben, tělo a hlava fungují opět bezproblémově. Nechutenství, usínání a beznaděj jsou pryč, zůstala jen touha stanout jako finišer pod Štefánikovou sochou v Bratislavě. Jakmile to terén umožňuje, dávám se do běhu. Brzy se chytám tříčlenné skupinky slovenských závodníků. Připadám si v jejich vláčku trochu jako černý pasažér, moc jim nestíhám pomáhat, spíše za nimi vlaji, kilometry však rychle utíkají a vezu se až pod vrchol Vápenné, kde mě začíná tlačit v botě kamínek. Stačí pár vteřin zdržení s vysypáváním a rychlík mi definitivně ujíždí. To už zbývá ale zdolat jen pár výškových metrů stoupání a pak dlouhé klesání na fotbalové hřiště do Sološnice, k další oáze s nepřeberným množstvím jídla, pití a hlavně s milým osazenstvem. Nechci dráždit žaludek ničím silným a výrazným, volím specialitu této konkrétní občerstvovačky – veganské rizoto. Každé sousto zapíjím horkým čajem, aby lépe klouzalo trávící soustavou, čímž jakýkoliv labužnický zážitek barbarsky degraduji pouze na účelné doplňování energie.


Medaile z rukou rodiny Milana Rastislava Štefánika


„Oni se snad zbláznili,“ sýpe ze sebe Štefánik.
„Berou nás jako nepřátelský stroj!“ snaží se překřičet svištění střel kamarád Paulhaun, jeden z nejlepších francouzských pilotů, který ani na vteřinu nezaváhal s jeho záchranou. 
Sedmidenní pěší cesta s Bourdonem do Prištiny, převoz vlakem do kosovské Mitrovice, krátký přelet do Prizrenu, teď tenhle více než tříhodinový, riskantní let mlhou, horami a úzkými údolími. Tolik utrpení, tolik zúčastněných lidí. Ne, tohle nesmí vyústit do absurdního konce.
„Když nás nechtěj Albánci pustit do Valony dobrovolně, přistaneme támhle v močálech!“
Zraněný, vyčerpaný Štefánik nemá čas ani sílu kývnout. Paulhanovi plně důvěřuje. Dobře to dopadne. Už jen pár hodin jej dělí od plavby lodí do Říma, do nemocnice, do bezpečí.


Rozcestí Panské uhliská nad Sološnicí, místo, které jsem si při analýze trasy označil pomyslným vykřičníkem. Je snadné nechat se tu stáhnout špatným směrem. Štefánik trail lze běžet také v rámci štafetového závodu startujícího čtyři hodiny po kategorii ultra. V tomto úseku nás svěží štafetové týmy, z nichž každý závodník absolvuje cca 20 km, dohání. Oproti nám se z rozcestníku dávají rovně po hřebenu směrem dolů, my zde máme připravenou atrakci v podobě odbočky na horu Vysokou (754 m n. m.), dva kilometry nahoru, dva kilometry dolů. Nad Malými Karpaty svítá a já si vybírám další výživnou krizi. Neměl bych se napít? Nechybí mi energie? Není ideální čas na čokoládovou tyčinku z batohu? Nedělá se mi z toho kamínku v botě puchýř? Možná by to chtělo rovnou promazat i chodidlo indulonou? Neustále hledám nějaké výmluvy, proč se zastavit. Vleču se nahoru snad přes půl hodiny. Nakonec však vstanu vedle něj, vedle dřevěného, vrcholového kříže, a nemám slov. Nádherný výhled. Nejkrásnější část celé trasy. Nohy mám najednou úplně lehké. Chce se mi letět přes všechny ty kopce přede mnou. Cítím novou energii v žilách. Připadám si svěží jako medvěd, co se probudil po půlročním zimním spánku. Teď bych snad dokázal cokoliv. No, ale tu tyčinku z batohu si pro jistotu taky dávám :-) Vracečkou zpět a indiánským během dále po hřebenu. Cestou doháním Spolucestujícího, prohodíme pár slov, než mi při výstupu na Skalnatou zmizí vpředu. Nechávám na sebe dopadat sluneční paprsky a vůbec neřeším tempo.




Malé Karpaty ze Štefánikovy magistrály, autor obou fotek: Peter Verček

V sobotu v osm hodin ráno přicházím do lyžařského střediska Pezinská Baba, na nejrušnější občerstvovačku závodu. Lavice, stoly, trávník, schody, chata Korenný vrch… vše je obsypané lidmi. Mísí se tu dobrovolníci s ultratrailisty, štafetovými běžci a nově také s pacery, tedy s běžci, kteří vám smí odtud až do cíle dělat společnost, psychickou podporu, hlídat vaše tempo atd. Stačí se domluvit třeba s nějakým svým kamarádem. Já bych ve svém okolí asi žádného pošuka, který by absolvoval cestu z Čech na Slovensko, aby tady na mě čekal a pak si zaběhl nezávodně 68 km, nesehnal, nezbývá mi tedy, než to doběhnout sólo. Zavodňuji se melouny (ty zde mají největší úspěch), vychutnávám si polévku a na chatě si kupuji ještě malé pivo (Štefánik trail je oproti stovkám v České republice nealkoholická akce, pivo vám načepují až v cíli) a kávu. Strávím zde čtyřicet minut, což je dost zoufalé zdržení, ale za to vybíhám naprosto čilý. Opět nekonečné lesní cesty, Tri kamenné kopce, Kozí chrbát, Biely kríž… Čím více se blížím k Bratislavě, tím více potkávám běžných turistů a cyklistů. Často se stává, že i od nich slyším povzbudivé věty. „Hezky, pěkně, jedu.“ „Seš borec, to dáš.“ Jejich slova jsou obrovskou zpruhou a fungují lépe než hudba ve sluchátkách či energy přípravky. Člověk si navíc připadá výjimečně, přitom pokládá jen patnáct hodin nohu před nohu :-) Zase potkávám Spolucestujícího a zase mi po pár minutách mizí vpředu. Největší záludnost etapy si užívám tedy sám – výstup pod lanovkou z rozcestí Snežienka na Kamzík. Na sedačkách vezou se k vrcholu výletníci, slušivé oblečení, veselá nálada. Pod nimi šnečím tempem vleče se zubožená troska. Osmnáct hodin na cestě, kousek za magickou hranicí sta kilometrů. Na dvou místech si sedá do trávy, tupě zírá do nebe a neví, jestli chce vůbec ještě žít.

Na Kamzíku si lehám s jídlem a pitím na louku za plátěný stan občerstvovačky. K prvnímu bratislavskému domu je to odtud pět minut z kopce, nicméně do cíle mi zbývá absolvovat ještě třicet sedm kilometrů dlouhý oblouk do Devína a zpět. Abych nemusel zbytečně utrácet za ubytování ze soboty na neděli (organizátor toto v rámci startovného nezajišťuje), našel jsem si večerní spoje do Prahy. Autobus Student agency ve 20:45, noční rychlík ve 23:01 a několik brzkých ranních autobusů jedoucích z Bulharska přes Budapešť a Bratislavu do Čech. Poslední varianta zavání větším dobrodružstvím než celý Štefánikův balkánský příběh. Měl bych máknout, ale sluníčko teď po jedné odpolední krásně hřeje a jak tak propočítávám potřebné tempo, jednotlivé číslice nabývají čím dál tím většího surrealistického vzhledu, až nakonec úplně usínám. Po probuzení zažívám šok a dezorientaci. Sakra! Co je za den? Občerstvovačka tady pořád stojí, tak asi sobota. Stíhám ještě časový limit? O kolik jsem se asi tak propadl míst? Uklidňují mě až hodinky na mobilním telefonu. Uf, byl to jen desetiminutový mikrospánek.

„Dobíhám trolejbus z kopce na Kamzík…“ popěvuji si právě vymyšlenou předělávku písně Vlajky vlají od Mig 21 a pálím to odpočatý dolů do města. Má druhá návštěva Bratislavy. Poprvé zdolána před šestnácti lety na kolech s kamarádem ze střední školy. Šlapání z Polabí přes Žďár nad Sázavou, Brno, Hodonín až sem a přes Rakousko zpět domů. Teď už nemám pod sebou ani to sedlo a přibíhám rovnou po svých. Kdo ví, možná se sem někdy podívám i nějakým normálním dopravním prostředkem. Motanice ulicemi. Horský park. Neskutečně dlouhé schody. Nohy bolí. Slavín. Drotárská cesta. Prudký padák k magistrále v Mlynské dolině. Asfalt, asfalt, asfalt… V Praze bych zdechnul, tady je pro mě vše neznámé a baví mě to. Karlova Ves a zase lesy. Závod horských kol. Vědí o nás. Organizátoři mezi sebou sladili značení tras, obě akce jsou vzájemně perfektně zkoordinované. Probíhám kolem jejich občerstvovačky. Povzbuzují mě a dostávám kelímek s ionťákem.





Seběh z Kamzíku do Bratislavy, autor obou fotek: Michael Kostka

„V Devíne to balím,“ sděluje mi Spolucestující, se kterým se opět potkávám.
„Počkej, vždyť odtamtud zbejvá poslední úsek.“
„Už mě to vnitřně nenaplňuje, akorát bych se trápil.“
Škoda, rád bych měl společnost, ale tentokrát mizím vpředu já. Do seběhu z Kobyly dávám vše. Tohle je místo, kde se dá stáhnout čas! Celý tříkilometrový sešup zatínám zuby. Stehna mám úplně prošpikovaná, a tak se dole na občerstvovačce raději ani moc nezastavuji a vydávám se hned dál. Na obrovském skalním masívu tyčí se k nebi Devínský hrad a pod ním razí si cestu nížinou vody mohutného Dunaje. Vlny naráží s hlasitým šploucháním o břeh, hladinu křižují parníky. Nevím, jak by na mě tohle místo působilo, kdybych zde vystoupil z MHD, po dlouhé malokarpatské pouti jsem však dojat. Teď už vím, že to dotáhnu až do konce!  Znovu lesy, znovu Karlova Ves a nekonečná cyklostezka po nábřeží řeky do centra Bratislavy.

Korzující navonění obyvatelé města, luxusní restaurace, hotely a mezitím vším kličkuji já, zaprášený, utrmácený blázen, co sem dorazil po svých až z Bradla. Přes všechnu únavu mám úsměv od ucha k uchu. Probíhám cílovým koridorem a branou, vychutnávám si ještě větší tleskot, než na občerstvovačkách. S časem 24 hodin a 32 vteřin obsazuji až 41. místo, přesto se následujících několik minut točí vše kolem mě, jako kdybych to tu vyhrál. Jsou lidé žijící ze dne na den, životem jen proplouvající, jsou ale také lidé, kteří jim proběhnou naplno, hnáni ušlechtilou ideou zapíší se do historie, zanechají inspirativní stopu a často jim k tomu osud vyměřil jen poloviční čas. Běžel jsem příběh Milana Rastislava Štefánika, významné osobnosti československých dějin, a je pro mě velkým zážitkem převzít osobně zde na nábřeží Dunaje finišerskou medaili z rukou jeho praneteř paní Tamary Michaely Dudášové.



Paní Tamara Michaela Dudášová, praneteř M. R. Štefánika, s dobrovolnicemi Štefánik trailu

Finišerská medaile, 144,2 km za 24 hodin a 32 vteřin, 41. místo

A propos

- Milan Rastislav Štefánik 1. světovou válku přežil. Ne jejím konci a krátce po ní se výrazně zasloužil o vznik samostatného Československa, do kterého se však živý již nikdy nepodíval. Umírá v roce 1919 při návratu z emigrace, ve svých 39 letech a necelé 4 roky po útěku ze Srbska, během tragické letecké nehody u Ivanky pri Dunaji, pár metrů od ranveje bratislavského letiště nesoucího nyní jeho jméno. Okolnosti a příčiny neštěstí nejsou do dneška zcela známé a doprovází je řada teorií.

- Štefánik trail úzce spolupracuje se sdružením PLAMIENOK n.o. pomáhajícím nevyléčitelně nemocným dětem strávit zbývající čas života doma se svými rodinami a blízkými. Přispět lze např. samotnou účastí. Za každý kilometr úspěšně dokončivšího závodníka ročníku 2016 obdrželo sdružení od dárců prostřednictvím organizátora 0,28 EUR, za každý kilometr závodníka, který nedošel až do cíle 0,14 EUR. Celkově se za ultra běžce a štafety vybralo 5 963 EUR.

- V cílovém stanu si dávám guláš a pivo se Spolucestujícím. V Devíne závod opravdu ukončil, letos mi to ale ještě na jednom závodu nandá :-) Budeme mít společnou cestu autobusem i domů z Bratislavy.

- Sprcha probíhá v luxusním pětihvězdičkovém hotelu na nábřeží Dunaje. Odvádí nás tam jeden z dobrovolníků s přístupovou kartou. Při procházení chodbami a cestou výtahem si připadám mezi normálními hosty velmi zvláštně:-) Pokoj je parádní, ale pohled na měkkou, lákavými peřinami zastlanou postel mi způsobuje utrpení.

- Z bratislavského autobusového nádraží odjíždím ve 20:45, s vědomím krásně prožitého pátku a soboty okamžitě usínám.

Odkazy


Oficiální stránky závodu, kde najdete i kompletní výsledky: Stefanik_trail
Richard Zvolánek, první muž v cíli: Štefáník ultra trail
Petra Mücková, první žena v cíli: Malokarpatské ultraběhání potřetí
Peter Knížat: Stefanik Trail 2016
Júlia Batmendijnová: Štefánik ultratrail 2016
Dag Ulehla: Štefánik trail 2016
Video jedné ze štafet: STAFETA




1 komentář:

  1. Díky moc za tento velice fajn článek. Třeba my si nedávno k nám do dílny na chatu pořizovali nové šroubové kompresory z firmy, která snad i poskytuje jejich opravu, což je za nás určitě moc fajn. A na kola se to také asi určitě hodí, ne ?:)

    OdpovědětVymazat